VÁCLAV IV.

*26.2.1361, Norimberk, V16.8.1419, Nový hrad u Kunratic; římský a český král

Václav IV. byl synem císaře a krále Karla IV. a jeho třetí ženy Anny Svídnické. Císař Karel zahrnoval svého dědice od útlého dětství řadou titulů a hodností. Václav byl jmenován markrabětem braniborským (1363 a 1373), lužickým (1363), lucemburským a slezským vévodou (1363). Již 15.6.1363 byl korunován českým králem, 6.7.1376 v Cáchách římským králem. Samostatně vládl jako římský král od 30.11.1378 do 28.8.1400, kdy byl sesazen, ale titulu užíval i nadále. Václavovi se dostalo velmi dobrého vzdělání, hovořil latinsky a německy. Svým otcem byl již jako dítě zapojen do vladařské činnosti. Jako sedmiletý chlapec byl poprvé jmenován vedle pražského arcibiskupa do čela zemské správy, od roku 1372 se účastnil politického života zcela pravidelně. Nelze proto vyloučit, že v okamžiku, kdy se měl sedmnáctiletý Václav sám ujmout vladařských povinností, byl jimi poněkud unaven, ba dokonce přesycen. Existuje řada dokladů, že král utíkal před svými povinnostmi a věnoval se loveckým zálibám. Přitom holdoval nezřízeně vínu. Tento sklon bývá někdy vysvětlován odkazem na dvojí pokus otrávit panovníka.
Hodnocení Václavových vladařských schopností je jednou z nejobtížnějších a současně nejspornějších otázek celého lucemburského období v Čechách (1310-1437). Je přitom třeba oddělit jeho působení jako římského a jako českého krále, přihlédnout ke změněné mocenské konstelaci evropské politiky, kde neobyčejnou roli sehrál rozkol v katolické církvi ,schizma, jež vypuklo právě v roce Václavova nástupu na trůn. Je také nutné ,a přitom obtížné ,vyhnout se srovnávání s mohutnou postavou předního státníka své doby Václavova otce Karla IV., stejně jako přihlížet k událostem, které vypukly doslova několik dnů před jeho smrtí, tedy k husitské revoluci. Zanedbatelná nebyla ani konstelace osob v rodině Lucemburků, ztělesňovaná z jedné strany schopnými Václavovými mladšími bratry Zikmundem a Janem Zhořeleckým, z druhé strany bratranci z moravské větve Joštem a Prokopem.
Dosti neúspěšně vyzněla Václavova vláda v říši, kde zejména konflikty měst si vyžadovaly energického jednání. Když ho panovník nebyl schopen, naopak stále méně a méně do říše zajížděl, objevily se poměrně záhy snahy o jeho sesazení z trůnu. Tyto tendence úzce korespondovaly s faktem, že Václav neustále odkládal římskou jízdu, jež byla nezbytná k císařské korunovaci. Dlouhodobá snaha jeho ambiciózního rivala Ruprechta Falckého se naplnila roku 1400.
Počátek Václavovy české vlády byl ve znamení kontinuity s obdobím Karlovým. Počátkem osmdesátých let však zemřela řada předních mužů z panovníkova okolí, na jejichž místa přicházeli spíše osobní důvěrníci mladého Václava, nazývaní královi milci. Byli většinou nižšího společenského původu (nižší šlechta, měšťanstvo). Tím bylo vyřazováno z podílu na vládě panstvo, jež mělo v Čechách již od doby posledních Přemyslovců silné postavení. Právě zde lze hledat ,vedle rodinné konstelace ,vysvětlení dvojího Václavova zajetí (květen až červenec 1394 a březen 1402 až listopad 1403). Osobitý byl spor Václava a mladého pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, který se na pozadí rozdílného postavení v papežském schizmatu týkal především záměru českého panovníka založit biskupství v západních Čechách. Obětí se stal generální vikář Jan z Pomuku ,barokní světec Jan Nepomucký, kterého Václav IV. osobně vyslýchal. V letech 1404-1405 stabilizoval král své postavení v Českém království nastolením spoluvlády s panstvem.
Počátek 15. století byl silně poznamenán rozmachem reformního hnutí. Od roku 1402 kázal v Betlémské kapli M. Jan Hus. Václav IV. projevoval k opravnému hnutí, jehož ideovou základnou bylo vysoké učení, sympatie. Výrazně se to projevilo vydáním Dekretu kutnohorského, kterým se upravoval poměr hlasů na univerzitě ve prospěch českých mistrů. Václav na druhé straně potřeboval podporu univerzity pro prosazení návrhu na svolání církevního koncilu do Pisy, který měl odstranit schizma. Po roce 1410 Václav do veřejného života významněji nezasahoval. Skutečným představitelem českého království se stávala šlechtická obec.
Po počáteční přízni věnované M. Janu Husovi se Václav IV. roku 1412 po sporu o odpustky od něho distancoval. Jeho smrt v roce 1415 pokládal téměř za osobní urážku. Dne 30.7.1419 došlo k první pražské defenestraci. Král Václav se po přijetí zprávy o ní rozzuřil, jeho nemocí oslabená tělesná konstituce toto zatížení již nevydržela, byl raněn mrtvicí a zemřel. V neklidné situaci byly Václavovy ostatky tajně převezeny do zbraslavského kláštera, kde byl teprve v říjnu 1419 pohřben. Již příštího roku byl klášter vydrancován tábority, panovníkova mrtvola byla zneuctěna a pohozena. Teprve roku 1423 mohly být Václavovy ostatky důstojně uloženy do katedrály sv. Víta na Pražském hradě.
Václav IV. byl dvakrát ženat. První manželství uzavřel s Johanou Bavorskou (*1356-V31.121386) v roce 1370, druhou manželkou se stala roku 1389 Žofie Bavorská (*1376-V26.9.1425). Obě manželství byla bezdětná.